Nový Zéland 2010

Cestopis z návštěvy Nového Zélandu v roce 2010

1. Odlet

07.01.2010 Ráno nemůžu dospat. Balím si ještě boty na běhání, třeba se budou hodit. Před sedmou ráno klusám s plnou polní na autobus. Sedím v buse a přemýšlím, zda pokud by se teďka něco stalo, asi bych nestihnul večerní odlet z Vídně. Ale všechno šlape jako hodinky. Na vlakáči v Havířově stíhám jeden spoj napřed, ve Svinově čekám hodinku a pak hurá do rychlíku. V kupéčku sedí se mnou mladá slečna a já přemýšlím jak ji oslovit. V příštích dnech bude každé lidské slovo drahé, natož to naše české. Bojují s trémou a tiším tlukot srdce, který cítím až v krku a nakonec ze mne vypadne „hurá do Brna?“. Náš rozhovor skončil tak rychle jak začal, slečna nebyla příliš sdílná, zřejmě ji trápila jiná věc, než týpek s báglem naproti ní. No v příštích dnech budu muset ještě navazování konverzace potrénovat. V Brně lezu z vlaku, pomáhám slečně otevřít dveře při výstupu a přejí ji hodně štěstí a vyrážím do centra. Kontroluji, odkud mi to vlastně jede a pak už jen najít nějakou hospůdku, kde si vychutnám oběd a poslední pivko. Už najezený a s lepší náladou si to mířím k paní s NP a kupují si časák za půl sta. Přeje mi všechno dobré a hodnou manželku. No v budoucnu se určitě nejen jedna bude hodit. Potěšená paní mi dodává zase trochu odvahy do budoucí cesty. Jdu už jen na skok posedět do kostela a za chvíli mi to jede od zastávky poblíž vlakáče. Cesta do Vídně autobusem SA proběhne bez nějakých zvláštností, cestou čtu nově nabytý NP a koukám kolem sebe na spolucestující. Ve Vídni na letišti mám 3h a tak se procházím a dávám bágl na odbavení. Pak už jen chvilku posedět, než vyhlásí „nalodění“ do letadla a první část letu Vídeň – Zurich může začít. V Zurichu zase čekám, abych mohl vlézt do stejného letadla, ze kterého jsem před dvěma hodinami vylezl a letím do Soulu. V Zurichu na letišti se ještě zabývám myšlenkou, kde to vlastně v tom Soulu spím a vyřizuji telefonát s Davidem, který mi diktuje sáhodlouhý kód rezervace, smě’t čísel, která mi nic neříká, tak aspoň doufám, že něco řekne Korejčíkům v Soulu.

2. Soul

08.01.2010 Po dlouhém letu v poloprázdném letadle vystupuji v Soulu. Vyzvedám si bágl z pásu, procházím celní kontrolou a jsem ve vstupní části letištní haly. Dívám se, zda u vchodu nestojí nějaká pohledná Korejka s cedulkou s mým jménem, která by mě odvedla někam spát. Ale nečeká, to mi dochází téměř hned. Přemýšlím, co mám udělat s tím kódem, abych dneska mohl někde přespat a nabrat sílu na druhou polovinu letu. Mezitím pokukuji po letišti a zahrávám si s myšlenkou, že přespím někde na sedadlech, ale to by bylo hodně dlouhých 24h do dalšího odletu. Také zjišťuji, že můj mobil s Korejskou sítí nespolupracuje. Mířím k informacím a ptám se slečny, zda netuší co tento hieroglyf psaný latinkou a arabskými číslicemi znamená a to mě po chvilce posílá ke vzdálené přepážce mojí letecké společnosti KA a tam vše již ubíhá v rychlém tempu. Minutu tomu jsem ještě spal na letišti a teď už mi jeden Koreák cpe jídelní lístky do ruky a ptá se mě, v kolik mě mají z hotelu zítra vyzvednout. Chvíli mi trvalo, než jsem něco ze sebe vypotil. Záhy nás už vedou k autobusu spolu s ostatními nocležníky, které tady posbírali. V řadě jsem potkal dva Čechy Pavlu a Marina a přidružil se k nim. Společná večeře v hotelové restauraci pěkného hotelu v 19. poschodí a výměna zážitků s cest, i když já jsem byl teprve na začátku, mě trochu uklidnili. Cestovali po dvoutýdenní dovolené z Austrálie do Prahy.

09.01.2010 Ještě jsem je zastihnul při snídani, připravil je na naši zimu a oni mě na jejich léto, ze kterého přijížděli. V „noci“ jsem spal s párhodinovou pauzou, časový posuv činí již 8h. Z hotelu v poledne na letiště jedu sám v zájezdovém autobuse se záclonkami, většinou po poloprázdných 2-3 proudových cestách. Teď za světla si všímám, že Soul je jedno velké staveniště, teď v zimě s napadlým sněhem, velká bílá planina. Čekání na letišti si krátím koukáním po obchodech s knihami, elektronikou a další hromadou věcí. Letiště je obrovské, má dvě části spojené kyvadlovou vlakovou dopravou, z toho ta větší má přes 50 terminálů, bran pro nástup/výstup z letadel. Po 3h do jednoho takového lezu ve frontě s 400 spolucestujícími, převážně Korejci. Usedám do řady k oknu a pokukuji po svém budoucím přísedícím. Po čase se přibližuje pohledná mladá žena, evropského původu, špinavý blond a ve mně se probouzí naděje. Už je téměř v mojí řadě, bohužel téměř, protože usedá na sedadlo přede mne. Kontroluji ještě svoji palubní letenku, ale zjišťuji, že sedím na správném místě a ona zřejmě taky. Ještě chvíli přemýšlím, kde se mohla stát chyba a poté už ke mně usedá jeden Korejec, tatík dvou dětí, kteří sedí i s manželkou přes uličku. Pak následuje letová klasika, předodletová bezpečnost, servírování nápojů a na závěr večeře. Po jídle mě korejčík častuje žvýkačkou, tak raději letmo testuji svůj zápach s úst, zda ho k tomuto činu nepřinutil, ale nakonec si říkám, že to byla jeho pohostinnost.


3. Nový Zéland, severní ostrov, Rotorua

10.01.2010 Po téměř probdělé noci v letadle se objevuji na Aucklandském letišti. Stavím se do dlouhé řady na kontrolu pasů. Když se dostávám na řadu, týpek za okýnkem se mě začíná vyptávat na účel mé cesty. Koktám ze sebe, že jedu na dovolenou, okouknout ty jejich parky. Je mu divné, že jsem do prohlášení pro vstup do země neuvedl místo pobytu a tak se mě ptá, kde budu dnes a zítra spát. Vysvětlovat mu, že nemám absolutně žádnou představu, kde budu dnes večer spát, by mi moc nepomohlo a tak ze sebe tlačím, že sic nemám rezervaci na ubytování, ale mám rezervaci aspoň na auto. Ještě chce vidět moji zpáteční rezervaci letenky, pár dotazů, zda nevezu nějaké léky a pouští mně dále. Vyzvedám zase bágl z pásu a jdu na bio-kontrolu se svým stanem a pohorkami. Slečna/paní z kontroly shledává věci čisté, nepředstavují pro vegetaci na NZ žádné nebezpečí a tak jdu do řady na rentgenovou kontrolu zavazadel a procedura na letišti je za mnou. Vylézám do vstupní haly letiště, kde čeká celá řada lidí se jmennými cedulkami. Opět na žádné z nich není moje jméno, což znamená, že abych se dostal k pronajatému autu, bude vyžadovat další mé úsilí. Vycházím ven z letiště a chvilku chodím po parkovišti, zda tam nějaké auto na mě nečeká, ale nečeká. Mezitím potkávám spolusedícího krejčíka z letadla i s rodinou, jak si to mažou k parkovišti, no hold mají to lépe zařízené než já. Teď je řada na kus papíru, který jsem prozřetelně vytisknul doma 5 min před odchodem na tento výlet. V duchu se chválím, že jsem nepodcenil přípravu a již ťukám telefonní číslo na bezplatnou linku z rezervačního papíru. Automat mi dává na vybranou dvě možnosti, ale nerozuměl jsem, jaký je mezi nimi rozdíl, tak dávám tu první. Pak probíhá opět nějaký dotaz, kde už tuším votcogou a dávám druhou možnost. V tom už se mi ozývá žijící bytost ženského pohlaví a je čas na můj jednostranný monolog. Představím se, vysvětluji, že mám rezervaci, hláskuji svoje jméno, říkám, kde se nacházím a poté na mě žena vychrlí kupu informací, ale jedné rozumím. Za 15min u brány 9. Ujišťuji se, zda čekám na správném místě a jak tak čekám, koukám se na projíždějící auta a říkám, si jaký to bude problém jezdit vlevo. Po chvíli přijíždí auto společnosti ACE a nabírá mě a ještě jeden pár a veze nás do přilehlé půjčovny. Vyfasoval jsem Nissan Sunny s automatickou převodovkou a místem řidiče vpravo. V tu chvíli, ale už nemám moc energie se cpát do místní dopravy a řešit záludnosti jízdy vlevo. Ale je teprve dopoledne a přespávat tady na parkovišti by nebylo moc dobré a tak se pouštím do dneska již nastolené otázky „kde to bude vlastně spát“ a „kam to vlastně chci jet“. Teprve teď si uvědomuji, že pojem „pojedu na NZ“ byla sice pěkná představa, ale trošičku obšírná. Zmateně hledám v průvodci a v bezplatné brožuře pro kempování, kam se mám dneska uchýlit. Ještě se zabývám myšlenkou, že bych zajel do centra Aucklandu (1milion obyvatel), ale na to nemám již nervy. A tak se vydávám směrem do středu severního ostrova. Naštěstí mám navigaci a tak se nemusím moc starat, kde odbočovat. Během cesty nakupuji různé zásoby potravin, drogistických věcí, nezapomenout na hajzlák (jak by řekla Evča) a vybírám místní měnu. 200km za mnou a stále nevím, kde přespat. Odpoledne dojíždím do města Rotorua, navštěvuji místní info-centrum, kde získávám mapku kempů. Brzy ale zjišťuji, že brožura je plně bezcenná, je tak možná dobrá proto, aby se vědělo, že v oblasti kempy existují, ale již neříká, jak se k nim dostat. Zkouším neklesat na mysli a vydávám se dál směrem k jezeru Taupo. Potkávám po cestě nějaký „Holiday Park“, což je místní název pro soukromý kemp. Ve stanu se mi spát nechce, jsem hodně vyřízený a tak jsem se rozhodl, že tady přespím dvě noci v chatce. Je třeba si odpočinout, vyspat se, přetočit životní rytmus o 12h a trochu málo pohybu na protažení těla, které posledních pár dnů jen sedělo a leželo.

11.01.2010 Ráno vstávám sic vyspaný ale dolámaný. Pán domácí mi opomněl říci, že v místní chatce nemá postel, ale trampolínu. Na posteli je stará pérová madrace a na ní další madrace z měkkého molitanu. Už jsem rozhodnut, že dnes večer jedna z nich poletí. Vstávám v sedm a rozhodl jsem se, že navštívím Waimangu, vulkanické udolí. Trávím tam chozením téměř celé dopoledne. Vrátila se mi chuť do života a energie, uvědomuji si, že to nejtěžší mám již za sebou, nyní už jen cca 40 dní pohody (zaklepat na dřevo).

Odpoledne se vracím do města Rotorua, kde se vybavuji podrobným cestovním atlasem a teprve teď zjišťuji, jak se dostat ke kempům v okolí. No nic, je lepší zjistit, že je třeba k cestování dobrá papírová mapa hned druhý den, než ten poslední. Vyjedu si ještě k přilehlému jezeru Blue Lake, kde si dávám svých 5km běhu ve svých nových botkách místním polopralesem. Na závěr neuškodí ani si trochu zaplavat a smít pot z běhu v jezeře. Vracím se zpět do města Rotorua a kupuji si sešit a propisku, abych si založil svůj cestovní deník.

Teď už jsem zase zpátky v chatce v kempu v Golden Springs a již třetí hodinu sepisuji zážitky minulých a tohoto dne. Při psaní si vše živě vybavuji a vidím, že nemálo se toho stalo. Sic textový objem zápisků bych přikládal tomu, že si nemám s kým pohovořit a trochu trpím samotou ve chvílích, kdy se ničím nezaměstnávám. Toto psaní nechť mi buď lékem na trudomyslnost osamělosti.

4. Národní park Tongariro

12.01.2010 Dneska ráno jsem vyrazil autem kolem jezera Taupo do centra národního parku Tongariro. Tentokrát díky nově nabyté mapy jsem jel na jistotu a již v 11h jsem byl upíchnut v kempu Whakapapa. Dopoledne jsem byl první stanař, ale k večeru se to tu zaplnilo. Po polední jsem vyšel na túru k Tama Lakes, což jsou dvě jezera obklopené vrcholy Mt. Ngauruhoe (2291m) a Mt. Ruapehu (2797m).

Většinou poslouchám, jakou řečí se lidé kolem mě baví, ale kromě poláků v info-centru a pár německých turistů-důchodců, jsem na neanglicky mluvící lidi nenarazil. Po našinci zatím ani stopa. Doufám, že si dneska dobře odpočinu, zítra mě čeká první náročnější túra srdcem sopečné oblasti.

13.01.2010 Ráno vstávám s červeným napuchlým obličejem. Zřejmě se projevila včerejší procházka a i když bylo oblačno, zřejmě to stačilo k tomu, abych si spálil čelo, nos a hřbety rukou. Jo bez namazání na místní hory nelez.

Včera v místním info-centru jsem našel možnost dopravy k absolvování túry Tongariro Crossing. Autobus mě vyzvedl něco málo před osmou a zavezl na odlehlé parkoviště, kde tato túra začínala. První úsek jsem šel s cca 100-kou turistů, ale naštěstí s časem dav řídnul. Ne, že by se ztráceli, ale většina byla pomalejší nátury. Stezka se vine mezi vulkány Mt. Ngauruhoe (2291m) a Mt. Tongario (1967m) s tím, že umožňuje si na tyto vrcholy "odskočit". K úpatí hory Mt. Ngauruhoe jsem dorazil něco málo po desáté a tak jsem se rozhodl výstup uskutečnit. Výstup začínal z jižního kráteru ve výšce 1660m proti vrstevnici až na vrchol hory, tedy k okraji kráteru. Při výstupu jsem narazil na dva Čechy, z toho první šel vytrvale přede mnou a druhý mě asi v polovině na chvíli předběhnul. Z rozhovoru vyznělo, že ten druhý má 65let, věk toho prvního raději nebudu odhadovat, abych si neudělal ostudu. Hold mají natrénované o více jak 30 let ode mně - tak je to třeba brát. Vrchol hory tvořil částečně uzavřený prstencový kráter, naposledy činný v roce 1977 (wiki). Z jedné části ještě vycházel dým. Po návratu z hory stezka pokračovala dalšími krátery, některé zaplněné vodou tvořící jezera. Po cestě jsem udělal pár fotek turistům a zhruba před pátou odpolední jsem se doplazil na parkoviště v protilehlé části parku, kde už čekal autobus, který mě svezl zpět do kempu. Dnes mám za sebou úctyhodných 20km s převýšením asi 1200m. Zítra plánuji krátký přesun do jižní části parku.

14.01.2010 Dopoledne jsem se přesunul do přírodního kempu v Ohakune, který je v jižní části NP Tongariro. Je to jeden z kempů pod správou DoC (Department of Conservation), je tu jen záchod a umyvadlo. Za začátků jsem tu byl opět sám, ale k večeru se to tu plní. Po polední dorazili stopem dvě dívčiny z Francie, tak jim hned pomáhám s věcmi a navzájem se představujeme.

Odpoledne jsem zajel k lyžařskému areálu pod horou Mt. Ruapehu a pak podnikl v okolí menší výšlap k vodopádům Mangwhero Falls a pokračoval dále k chatě Blyth Hut. V místních horských chatách (možná nocležnách by bylo pro našince přesnější) je možno přespat po zakoupení Hut Ticketu (5-15NZD podle typu chaty). Uvedená chata měla tři místnosti, dvě boční na spaní, cca 20 míst a uprostřed byla vstupní místnost se stolem a kamny. Nikde ani živáčka. Na jižním ostrově plánuji podniknout více denní túry s přespáváním v něčem podobném.

Jinak už jsem si objednal trajekt k 20.01.2010 v místním info-centru.

15.01.2010 Dneska celý den prší, počasí na draka. Dopoledne jsem podnikl výlet s holkami s Francie, Laura a Laure, v Ohakune k místnímu železničnímu viaduktu. Poté jsem holčiny zanechal ve městě a vyrazil na cca 2h tůru Old Blyth Track, ale nakonec jsem se musel už hodně promáčený vrátit zpět k autu. Zbytek dne to vypadá, že prosedím v autě nebo ve stanu. Večer jsem se domluvil s holkami, že je svezu do přilehlého městečka na autobus. Škoda že mrholí, mohli jsme poklábosit více, snad ještě bude příležitost.

5. Lesní park Otaki Forks

16.01.2010 Ráno, stejně jako většinu dopoledne propršelo. Kolem desáté jsem zabalil stan a do auta přibalil ještě dvě nové známé z Francie a vyrazil z kempu u Ohakune. Pár kilometrů po cestě jsem zanechal holky čekat na autobus, měli totiž namířeno do Napier. Vřele jsme se rozloučili a možná na sebe ještě natrefíme ve Wellingtonu. Ve Waiouru bylo napojení na silnici číslo (1) směřující na Wellington. Po cestě jsem se stavil na Foxton Beach, kde jsem si dal asi 30min běhu/chůze po pláži. Foukal celkem nepříjemně silný vítr, tak jsem to brzo vzdal. Na moři se proháněli týpci na kaitu, těm počasí přálo. Poté jsem pokračoval dále v cestě a udělal zastávku v městečku Waitarere, kde jsem podniknul výlet za „Ship Wrack“, ale ať to znamenalo cokoliv, nic výjimečného na pláži nebylo. Cíl mojí dnešní cesty směřoval do městečka Otaki, kde jsem zabočil na cestu do lesního parku Otaki Forks. Po 19km šotolinové/asfaltové cesty jsem dojel do rozlehlé kempové oblasti, ale všeho všudy jsou tady jen tři auta. Ze začátku jsem měl jisté obavy, ale k vzhledem k proměnlivému počasí bych větší návštěvnost nečekal. Vybavenost kempu jsou splachovací záchody a umyvadla.

Jinak obličej mi celkem zrohovatěl po tom spálení, tak pravidelně mažu aloe-věrou. Co se týče jídla, zatím jsem se cpal jen zeleninou, jablky, sýrem, chlebem a musli. Dneska jsem ale už nakoupil nějaké konzervy tuňáků a fazol, tak postupně obohacuji jídelníček. Doufám, že ze mě na konci pobytu něco zbude. Nejistota z cestování a přemísťování z kempu do kempu jsou pryč, už jsem si vytvořil svůj vlastní rytmus fungování. Už i má angličtina se jistým způsobem vytříbila a jsem schopen vést s místními kempaři nebo spíše kempařkami, ty jsou daleko sdílnější, krátké rozhovory o tom kde, co a jak…

Teď jsem zkoušel mobil a není tu signál, což je velmi často uprostřed parků mezi horami.

17.01.2010 Dneska ráno svítí slunce, hned se o trochu lépe vstává. Otaki Forks se nachází v Tararua Forest Park. Dnešní trasu Waiotauru Track si volím podle časové délky 3-4h tam. Bohužel jsem si nesehnal v místním info-centru žádnou mapku oblasti a tak jdu naslepo. Na vybranou tady toho moc není, je tu pár krátkých cest a kromě téhle ještě jedna 6h k chatě. Vyrážím a hned po deseti minutách cesty je cedulka, že kus stezky se sesunul do řeky, podél které cesta vede a tak musím jít cca 100m po provizorním chodníčku v sesutém svahu. Dále už žádná překvapení nenásledovaly. Cesta vedla převážně místní buší a občas se vyskytla možnost nahlédnout na místní panoramata s řekou vinoucí se pár desítek metrů v roklině. Po třech hodinách už značení cesty řídlo a jednou se mi stalo, že jsem z cesty sešel, díky tomu, že se opět část břehu sesunula do řeky. Ale stačilo se jen vrátit a zvolit variantu za b. Ke konci ještě 2x přebrodit bos řeku a byl jsem u Waiotaru Hut. Jednalo se o plechovou krysí díru, která uvnitř vypadala jak z hororu. Nakouknul jsem dovnitř a potkal jednoho anglána, který říkal, že včera ho zde zastihl večer a musel tady přespat. Nadával na boudu a na závěr si ji ještě vyfotil, aby nezapomněl se sem nikdy nevrátit. Stihl jsem ještě týpkovi nakouknout do mapy, ale všechny vrcholy byly celkem dost vzdálené a tak nic jiného nezbývalo, než se vrátit tou samou cestou, takže nakonec krysí bouda byla cíl mého celodenního pochodu. A zase všechno pozpátku, přebrodit 2x řeku, prodírat se přerostlou trávou a pak 2h cesty místním lesem a loukami. Do kempu jsem se vrátil kolem páté odpoledne, zašel zaplatit poplatek za ubytování, vykoupal se v řece a se západem slunce zalehnul.

6. Wellington

18.01.2010 Dneska jsem spal skoro 12h. Ráno svítí slunce a tak dávám sušit stan a zabalím ho. Kolem 10h dopoledne opouštím kemp a vydávám se do hlavního města Wellington. Auto zaparkuji v centru na placeném parkovišti a vydávám se na prohlídku města. Prošel jsem místní přístavy, našel jsem místo, kde se budu naloďovat na trajekt (hned poblíž centra) a navštívil místní muzeum Te Papa. Ubytování mám v místním „backpackeru“, jsem na pokoji pro osm lidí (dorm), kde jsou 4 dvouposchoďové postele. Zatím jsem potkal 4 týpky, kteří jsou se mnou na pokoji, večer ještě dorazila jedna dívčina z Austrálie. Místo určené jen pro přespání, zítra možná skončím taky tady, ale s novou obsadou. Abych nemusel sedět na pokoji, tak jdu ještě před večerem na krátkou procházku městem a došel jsem na vyhlídku Mt. Victoria. Město se vine kolem pobřeží i místní letiště je situované v části zálivu. Hodně lidí tady běhá podél přístavu, po cestě jsem narazil nejméně na desítky běžců. Hned bych se k nim přidal, ale cítím, že mé nohy toho mají dost, občas se ozve achilovka a někdy koleno. Chce to asi trochu spočinout.

19.01.2010 Z pokoje odcházím ráno jako předposlední. Australanka se špuntama do uší ještě spokojeně vyspává. V osm už sedím v autě a jedu na Makara Beach, 20km od Wellingtonu. Je zde okruh, jehož část vede po pláži a vrací se po vrcholcích. Když jsem přijel, parkoval jsem u pláže a bylo zde jen pár aut místních rybaříků, kteří spouštěli čluny na moře. Po návratu z procházky se vyjasnilo a pláž se začala pomalu plnit lidmi. Tlačil jsem ještě svačinu na parkovišti, když v tom mě oslovil jeden děda a ptal se, jestli to tu znám. Po chvíli se dal se mnou do řeči, i když má role v tomto rozhovoru byla jen pokyvování hlavou, probral kompletní historii země, tektonických desek, až po to, jak potkal manželku v Austrálii. Po delší chvíli jsem mu slušně poděkoval a vydal se na další místo Red Rocks. Jedná se o místo vyhrazené jako mořská rezervace, kde se snaží o to, aby zde navrátili původní floru/faunu. Asi po hodině chůze po štěrkové pláži jsem viděl na útesech dva tuleně a to jsem uznal jako cíl mé cesty. Po celém dnu stráveném na slunci jsem toho už měl tak akorát. Večer se vracím do hostelu z předchozího večera a přespávám na pokoji pro šest, kde je jeden klučina z Holandska a jedna dívčina, nevím odkud. Stihnu ještě vyprat a při té příležitosti poznat i jednoho japončíka, jo je to tu pěkná směsice cestovatelů.

7. Jižní ostrov, Národní park Abel Tasman

20.01.2010 Dneska vstávám kolem šesté ráno a hurá na trajekt. Tam, kde jsem si původně myslel, že se budu naloďovat, to nebylo, tak jsem měl hned po ránu trochu adrenalinu. Naštěstí po cestě byly cedule Interislander a po chvilce jsem dojel ke vstupní kontrole. Po zhruba 15min začalo nalodění na trajekt. Z nalodění jsem měl velkou radost, ne každý den se autem proháním po palubě lodi. Během plavby jsem si loď prošel a část strávil venku na horní palubě. Vylodění bylo v městě Picton a pak už jsem vyjel směrem Havelock. V městečku Motueka jsem navštívil info-centrum, kde jsem si rezervoval 3 noci v kempech národního parku Abel Tasman, zašel si nakoupit do místního obchodu jídlo na budoucích pár dní treku a vyjel do městečka Marahau, kde je vstupní brána do parku. Na místní parkoviště dojíždím něco po čtvrté odpoledne. Chvilkami ještě poprchává a já mám před sebou 4h pochodu s batohem plným věcí a jídla na 4 dny.

Kolem osmé dorážím do Anchorage kempu, stavím stan v kempovišti poblíž chaty a jdu se okoupat do moře v zátoce, kde kempuji. Poprvé cítím chuť slané vody a i přesto, že jsem se cítil unaven, se dlouho čvachtám v moři. Pomalu zapadá slunce za horizont a s příjemným pocitem po koupání ulehám do stanu.

Během večera přichází obrovský liják, naštěstí jsem postavil dobře stan a vyhnul jsem se kalužím vody, které se přes noc vytvořili.

21.01.2010 Vstávám kolem deváté a počasí stále nic moc, no aspoň, že neprší. Balím stan a zjišťuji od místního správce, v kolik hodin přibližně můžu zítra přejít zátoku, která mě čeká na trase. Časy jsou v závislosti na odlivu, s možným přechodem dvakrát denně. Vyrážím do dalšího nocležiště. Po cestě si to zkracuji zátokou Torrent Bay, ale už jen 11h a voda začala stoupat a tak se nakonec brodím do výše stehen. Nejsem poslední, za mnou jde jedna dívčina, poslední turista, protože po té se zátoka pomalu plní a je už neprůchodná. Pak už zbývá jen jít alternativní cestou místním pralesem, která je časově náročnější. Na břehu potkávám dva místní, kteří čekají na příliv, aby mohli odplout s jachtou. Chvilku se s nimi bavím, dozvídám se, že les tady v parku je asi 100let starý, původní les byl vypálen novoosadníky, stejně jako na většině NZ. Pak rozhovor sklouznul k lodím, ale těm já rozumím jak koza petrželi (když žiju uprostřed Evropy, není divu) a tak je čas jít o kousek dál. Po cestě potkávám tři Čechy a kolem páté jsem už v nocležišti Tonga Query, které je součásti mořské rezervace. Z počátku jsem zde sám, ale později doráží jeden pár, který zde nocuje se mnou. Noc mám celkem neklidnou, moře je vzdáleno 10m od mého stanu a po setmění mi lezla nějaká místní kunovitá šelma (possom) do předsíňky stanu. Neznalý místní přírody mě toto zvířátko trochu rozhodilo, ale nakonec jsem přeci jen usnul s baterkou v ruce. Pěkná divočina.

22.01.2010 Dneska vstávám už v šest ráno a balím stan. Je třeba se dostat do 10h dopoledne do vzdálenější zátoky a přejít ji ještě za odlivu. Vše mi časově vychází, po cestě ještě párkrát potkávám své spolunocležníky. Cesta se převážně vine místní buší s tím, že některé úseky jdou po písčitých plážích a na některých z nich jsou umístěná podobná nocležiště, jako jsem spal dnešní noci. Kolem 12h dorážím do obrovského kempu v Totaranui. Ze začátku vyděšen, že po pár dnech strávených v divočině budu muset spát mezi auty a karavany, se dostávám na klidnější a nezabydlenou část kempu, určenou jen pro turisty jdoucí pobřežní trek. Zde se seznamuji se starším párem, který si udělal 7 denní přechod pobřeží a vyměňujeme si své zážitky. Odpoledne se už jen válím u moře a občas si jdu zaplavat. Večer přichází bouřka a tak jdu rovnou do stanu kolem osmé a spát. Tentokrát žádné zvířata, jen šumění vln vzdáleného moře.

23.01.2010 Dneska jsem dal tak 14h spánku. Možná bude můj rekord, to tahání plného báglu se stanem mě celkem zmáhá. Naštěstí dneska jdu už jen polehku a naslepo do místa zvaného Separation Point. Po 2h jsem na místě v nejsevernějším cípu národního parku. Jedná se o skalnaté útesy, kde je možno pozorovat tuleně. Cestou zpět potkávám starší pár z kempu a doporučuji jim toto místo. Vracím se zpět do kempu, balím stan a kolem 3h odpoledne přijíždí člun, zvaný Water Taxi a spolu s 20 lidmi směřuji zpět do Marahau. Shodou okolností si sedám vedle Slováka Marka, který tady tráví taky dovolenou, po 7 letech strávených v Austrálii. Kolem páté jsem už u svého auta, hltám jídlo, které mám v kufru, protože naposledy jsem snídal poslední zabalenou konzervu tuňáka v kempu. Vyjíždím do Motueka a po cestě nabírám dva německé mladíky, které jsem znal od vidění z treku a zanechávám je v backpackeru v Motueka. Nakupuji ještě jídlo na dalších pár dní a jedu směrem k národnímu parku Nelson Lakes. Až v osm večer jsem v kempu u jezera Rotoiti u městečka St. Arnaud.

8. Národní park Nelson Lakes

24.01.2010 Ráno jdu do místního info-centra a plánují 4denní trek v místních horách na příští dny. Po chvíli dumání jsem to vymyslel a vypisuji formulář zamýšlené trasy a plán toho, v kterých chatách budu přespávat. Tato formalita byla pokaždé, když jsem vycházel do hor a po návratu z nich jsem jen vrátil podepsaný ústřižek o tom, že jsem v pořádku dorazil.

Dneska chci si trochu odpočinout a tak trávím den v kempu u jezera a sepisuji své zážitky z Abel Tasman. Pak je čas na vaření rýže a čtení anglicky psané knížky. Odpoledne se dal se mnou do řeči jeden Rakušan, který žije dočasně v Austrálii a občas si musí odskočit do jiné země, aby mu nepropadlo návštěvní vízum. Nyní byl pro něho na řadě Nový Zéland. Už tady trávil poslední den po návratu z hor a tak jsem pochytil pár věcí, které na mě příští dny čekají. Večer jsem už jen zalezl do stanu a usnul, někdy uprostřed noci začalo pršet.

25.01.2010 Vstávám a házím mokrý stan na zadní sedadla vozu. Káru jsem jen přeparkoval k info-centru, schoval pár nejcennějších věcí k nim do opatrovnictví (občas se vyskytnou případy vyrabovaných aut) a vyrazil na cestu. Prvních pár kilometrů stoupám po šotolinové cestě k parkovišti Mt. Robert Road. Na konci potkávám jeden kouřící pár a slečna mě česky oslovuje. Zřejmě mě prozradili moje česká gaťata. Vyměníme si pár zážitků z cest a po chvilce se s nimi loučím a mířím si to do lesa. Teďka začala ta horší část výšlapu. Po půlhodině „šlapání“ přemýšlím o napsání knihy „Už zase skáču přes kořeny“, ale v dalším úseku přešla stezka do druhého dějství, hurá přes bažiny. Zhruba po 3h šlapání po stezce Speargrass Creek, docházím do chaty Speargrass Hut. Je zhruba tři odpoledne a tak přemýšlím nad tím, bágl nechat v chatě a nalehko vyrazit směrem k vrcholu k Angules Hut. Během toho dochází jeden izraelský pár a čtyři místní kiwi, kteří tady budou dnes večer se mnou přespávat. Nakonec vyrážím a po 2h cesty vedoucích proti proudu řeky docházím k vrcholu a dělám pár fotek rozestavěné chaty a jezer. Po cestě zpátky se ještě stihnu nedobrovolně vymáchat v řece a tak párkrát ždímám ponožky. Málem jsem tam zahučel po zadku celý, ale nakonec jsem to ustál a skončil v řece jen po kolena. No je už jen přece čas na místní madraci v chatě, pro dnešek chození bylo dost.

Mí spolunocležníci se už znaly z předchozích dnů a večerů a tak vymysleli společný program – byl čas si zahrát karty. Naučil jsem se novou hru „Yaniv“, zřejmě izraelského původu, o čemž i svědčili výsledky izraelského páru, který vedl. S lidmi v chatě uběhl večer ve veselém duchu a něco málo po desáté všichni zaleháme.

26.01.2010 Dneska mě čeká jen 5h pochod k chatě Sabine Hut a to jen z kopce dolů. Čekám do 11h dopolední, až mi trochu vyschnou boty po včerejší akci řeka, loučím se s místními, kteří vyrážejí na opačnou stranu, a jdu. Cesta se opět převážně line lesem a ke konci mě dohání jeden němec Simon a k chatě docházíme společně. Už jen se vykoupat v jezeru Rotoroa, u kterého je chata postavena, prostudovat zítřejší výstup a jít spát. Přichází ještě jeden pár původem z Argentiny, se kterým prodiskutujeme večer do setmění.

27.01.2010 K večeru jsem sotva došel do chaty, posledních dvacet minut treku se mi zdáli jako hodina. Ráno jsem se rozloučil s ostatními a kolem osmé vyrazil. První část byla prudce do kopce z nadmořské výšky 455m do zhruba 1800m na vzdálenosti 7.8km. Tento úsek jsem zvládl za 5h a dorazil k rozestavěné chatě Angelus Hut. Potom následovalo dalších 11km, za cca 6h, směrem dolů k chatě Coldwater Hut u jezera Rotoity, kde přespávám. Poté, co jsem šel dva dny v lese a téměř nic neviděl, byly dneska na vrcholcích krásné rozhledy, i když se zde držela oblačnost. Jen ta délka byla na mě moc, budu aspoň dobře spát.

28.01.2010 Vstávám kolem osmé, snídám poslední tyčinku musli a vyrážím. V poledne jsem zpět u zaparkovaného auta v St. Arnaud, vyzvedám si uschované věci, hrdě si pořizuji triko s nápisem Nový Zéland (po tomto výletě si ho konečně zasloužím) a jdu do místního kempu v zátoce Kerr Bay, kde se sprchuji v teplé vodě a dávám vyprat věci. Je opět čas si uvařit rýžový nášup a pokračují autem směrem na západní pobřeží. Svůj dnešní cíl jsem si vytýčil cca 100km vedle, směrem na Westport. Jednalo se o kempoviště Lyell, což bylo kdysi před sto lety malé městečko, teď už po něm zbyly jen fotografie. Po cestě jsem ještě navštívil místo Swinbridge, kde se nachází nejdelší závěsný most na Novém Zélandu, ale jinak toto místo byl smutek. Pár stezek v lese za mostkem, několik (pro mě) nezajímavých atrakcí pro turisty. No příště se budu těmto místům u cesty vyhýbat.

V kempovišti mě přivítalo hejno žravých mušek (sandflies) a můj repelent zrovna došel. Pomáhá být v pohybu, ale pokud si člověk na chvíli sedne, jsou všude kolem něho a hryžou ho. Takový kousanec, který setrvá několik dní, rozhodně nelze jen tak ignorovat J. Rychle skáču do stanu po uvaření pár vajec a pod vnější plentou stanu už se hromadí stovky těchto mušek.

9. Westcoast

10. Národní park Arthurs Pass

11. Westcoast – Glaciers

12. Národní park Mt. Aspiring

13. Národní park Fiordland

14. Mt. Cook

15. Kaikoura, Picton

16. Severní ostrov, Národní park Taranaki/Egmont

17. Auckland, odlet

Rozpočet

1. letenka s Korean Air s jednou rezervací hotelu v Soulu ... 26.800kč

2. půjčovné auta u ACE na 40 dní + benzín na 5400km + 2 x trajekt + jedno prořízlé pneu ... 31.100kč

3. živobytí na Novém Zélandu ... 24.400kč